Celý život bojuju s pylovými a jinými alergiemi. A bohužel spíš víc nebo míň prohrávám. Pomalu dvacet let jsem brala všemožné kapičky, vakcíny, homeopatika, prášky, … A každé jaro až léto bylo stejně zoufalé. S těhotenstvím jsem ovšem prášky brát přestala. A začala vymýšlet vlastní alternativní cesty.
Tři roky jsem zkoušela paleo stravu, která měla být prospěšná na všechno. Tedy vyřadit mouku, mléko, cukr, naopak jíst hodně zeleniny, ovoce, ořechů, semínek, masa, vajec. První rok jsem byla ztracená, neuměla jsem vymyslet žádné kloudné jídlo.
Druhý rok jsem se do toho opřela a nakonec objevila spoustu zajímavých jídel. Třeba že kaše nemusí být jen bramborová, ale také květáková, celerová, batátová. Že palačinky nemusí být jen z mléka a už vůbec ne z mouky. Že všechny ty výborné dorty („bohužel“ je můj děda cukrář) mi sice strašně chutnají, ale různé raw a veganské verze taky. A co bylo nejlepší, fakt jsem smrkala mnohem méně. Ne vůbec, ale méně. To beru.
Třetí rok už jsem se ale do této stravy tak důkladně přehodit nedokázala. Možná, že jsem zapomněla, jak je to zběsilé jarní smrkání otravné. Každopádně omezení všech chlebů, rohlíků, ale i mléčných věcí, to už mi zůstalo. I když mi ty dorty s kafem chutnají tak, že si kolikrát taky ráda dám.
Ale hledala jsem dál. Přečetla jsem lecjaké články a knihy. A zakotvila u bio jídla. Výrazně stouply naše finanční výdaje i počet vyhozených potravin, které se zkazily dřív, než jsme je stihli spotřebovat. Přesto mi to dávalo smysl. Nakupovat farmářské bedýnky, podporovat drobné zemědělce i si vychutnat tu nejsladší mrkev a nejlepší kuře, jaké jsem kdy jedla. Bavilo mě to. Ale na všechny ty ukýchané dny to moc vliv nemělo. Nevadí. Zkusím něco dalšího. Navíc sympatie k bio jídlu mě neopustily. I když si běžně dám i papriku z Tesca.
Protialergického boje se nevzdávám. Dostává se mi totiž do ruky další knížka Uzemnění. A tak se uzemňuji. Tedy chodím bosa. A nadchlo mě to. Barefoot boty nosím dlouho, ale pořád je mezi mnou a zemí gumová podrážka, která podle knížky zamezuje proudění energie, vytahování kdejakých zánětů z těla, bolestí a určitě právě i těch alergií. No, se smrkáním mi to nepomohlo, ale bez bot chodím ráda doteď.
Manžel se mi pravidelně každý rok směje, že to vůbec nevadí, že smrkám. Vždyť příští rok zkusím zase něco jiného. A taky že jo. Na jednom kurzu jsem se neuváženě zeptala „A co vy děláte, co já ještě nedělám?“ „Držím úplňkové půsty.“ Spadla mi brada. Jím kde co, z rodiny často jediná, ale jím. A ráda. Nejíst vůbec? To si neumím představit. Takže otázka zní – kdy je nejbližší úplněk?
A tak jsem půl roku odpočítávala 28 dní, pila úplňkovou vodu, očišťovala se a dál smrkala. A pak mi řekli, že se to dá dělat ještě jinak. Nedržet „jenom“ úplňkový půst, ale rovnou třídenní s třídenní přípravou a třídenním návratem. To znamená vyřadit všechno mléčné, moučné, masové, cukrové a samozřejmě kávové i alkoholové. A protože toho člověku k jídlu už moc nezbyde, žaludek se sám zmenší a pak ty tři půllitrovky (ovocno)zeleninového džusu denně úplně stačí. Vím to. Drželi jsme tenhle očistný půst v kabinetu už potřetí.
A co z toho všeho plyne? Že je právě skoro půlka května a já v podstatě nesmrkám. Nechci to zakřiknout. Možná zabralo od všeho něco. Možná jsem z alergií vyrostla. A možná mě letošní dávka kapesníků ještě čeká. Každopádně každý neprosmrkaný den je dobrý den, o tom žádná.
A jaké jsou vaše zkušenosti? Zabralo vám něco nebo je to marný boj? Do příštích pokusných let už jsem dostala mnohá další doporučení. Například na dvě lžíce květového lučního medu denně. Nebo na každodenní aplikaci ghí do nosní dírky. No… směju se všemu, ale co kdyby náhodou, že jo 😊