TAKŽE TMA, DÍL DRUHÝ

Teda nechápu, jak ten brácha mohl mít pořád hlad!. Já ta jídla jím spíš ze zvědavosti a z nudy. Každý den mi zbývá ještě jablko, tak aspoň budu mít sváču na cestu domů. Ty jo, ale zelný nákyp taky dobrý. Mám novou motivaci na vaření a hledání nových dobrých vegereceptů, kam propašuju snad i trochu jáhel a pohanky. Jsem zvědavá, jak dlouho mi to nadšení vydrží.

Teda od čtvrtečního po obědě mám zjevně naspáno. Úplně škoda, hned ten čas nějak pomaleji utíká. Takže vzpomínám, co jsem všechno v té tmě chtěla dělat. Mám s sebou pastelky, nejsem sice žádná malířka, ale říkala jsem si, že to tma spolkne. No, nechce se mi malovat ani tady, škoda. Tak aspoň natrénuju ten provaz. Tak snad mi nikde nic neprdne. S natrženou šlachou bych se tady z těch lesů hrabala dost komplikovaně. Taky jsem si až teď vzpomněla na práci. A to mi přitom přípravný týden začíná už za pět dní!

Nakonec se mi podařilo usnout. Probudila jsem se po nějaké době a odhadovala hlubokou noc. Ale co se dá dělat, když jsem poměrně svěží. Vyčistit zuby, jasně. Pak si nalívám čaj z termosky, příjemné zjištění je, že je ještě teplý, a jdu na svoje tréninkové kolečko. Obličejová jóga, rozhýbat kyčle, pozdrav slunci a závěrečná zkouška, jak jsem na tom s tím provazem. Ty brďo, to je makačka! Srdce mi tluče tak, že se snad všechny okolní srnky sbíhají podívat, co je to tady za rámus. Nebo co to je venku za zvuky. Ze všech možností, co mi běží hlavou, rozhodně beru ty srnky! Teda já jsem fakt zadýchaná! Svalím se do postele, úplně se třesu, srdce mi pořád buší jak splašené. Snad jsem se i zpotila! Kliky si holt nechám na až pak. Přemýšlím, jestli jsem po těch pár dnech ležení tak ztratila na fyzičce, což by byla rozhodně ta lepší varianta. Druhá (která se mi přiznává o poznání hůř) je totiž ta, že jsem ani před zdejším ležením žádnou fyzičku neměla. Každopádně si po takovém výkonu připadám jak olympijská medailistka a vzápětí usínám.

A probudím se ráno! Úplně to cítím! Hádám, že bude tak šest. Hned na to startuje motorová pila, takže rázem přetáčím svoje časové vnímání ještě aspoň o další dvě hodiny dopředu. Jdu si klasicky vyčistit zuby, u toho si dám tradičních třicet dřepů. Po minulém cvičení mám pořád pocit sportovní hrdinky, tak si naleju čaj a svalím se na postel. Teď přece nic nemusím.

Vůbec nemluvím. Kromě úvodního „To je pohoda.“ nastala ještě jedna výjimka z nemluvení, a to pěkné hlasité „Ježiši, jau!“ Ty dveře měly být ještě o dva kroky dál!

Dneska to do oběda uteklo nějak rychlejc. Anebo mi ho přinesli dřív, to je taky nevhodná možnost. Polévky mi přijdou hodně podobné a začíná na mě být i nějak moc jáhel, pohanek a jiných sypanin. Dnešní řidší kaši s druhou hustší kaší jsem ani neidentifikovala. Co mi však jelo hodně, byl teplý pečený dezert. Předpokládám jáhelník, ale s medem, skořicí, ořechy, ten bych brala jako hlavní jídlo hned. I čaj je dneska nějaký lepší. Tu místní vodu teda pořád nedávám, podle mě smrdí tak, že by se i syreček styděl. (Nakonec jsem zjistila, že to není taková hrůza a voda se dá docela dobře pít. Stačilo si jen rozsvítit. Nevím, co jsem to tak moc cítila.)

Zčistajasna ke mně přišla myšlenka k řešení. Ani jsem takovou neměla v plánu, ale pěkně jsem si k sobě pohovořila. Tradičně beze slov. To jsem zvědavá, jestli mě nadšení neopustí, jen co otevřu dveře ven. Teď ten pobyt tady nabírá na smyslu!

Ty jo, tak to vypadá, že mám naspáno. Hádám, že už je docela noc (páteční) a já pořád nic a vlastně je to první den, kdy jsem přes den nespala. Těžko říct, jestli jsem dohnala spánkový deficit, nebo si tělo zvyklo. Ale už bych usnout docela mohla. Se úplně těším na zvuk řezání stromů. Teda řežou je i v sobotu, že jo. Možná budu zklamaná. Hlavně to byl takový časový záchytný bod. Teď to bude do oběda dlouhé. Čaj jsem dopila, zrovna byla nějaká menší termoska. Ještě zbývá polévka. A pak ta smrdutá voda.

Usnout byl teda velký úkol! A to už mě i začínala bolet hlava, jako občas doma, když nemůžu zabrat a hodiny neúnavně ukrajují ze zbytku noci. Nakonec mě spánek přece jenom pohltil, ale byl protivně krátký. Pořád se převaluju, všechno už mě bolí a tlačí, jak bych si lehla už netuším. Tak si jdu aspoň po jogínsku pozdravit slunce. A nakonec ještě na chvíli usínám.

Sobota. Ticho. Bez té motorovky to má úplně jiné grády. A to i přesto, že jsem před lety viděla Texaský masakr motorovou pilou. Ten zvuk mi teď úplně chybí. Ticho je fakt protivné. Snad i ptáci mají relaxační víkend. A já slyším každé vrznutí. Hlavně to, které vůbec nechci! Něco se prodírá kolem maringotky! Jako proč?! Ať se to jde prodírat jinam! Sedím a poslouchám. Snažím se nemyslet na ty odemčené dveře. Znova ty kroky venku. Hodně a dokola. Prosím, ať to není zombík!

Až se zase dostanu ven mezi lidi a cukrárny, tak to bude chtít pořádně dobré kafíčko a velký dort, abych si ty moje pocuchané nervy trochu narovnala. Takže radši dva dorty. Pro jistotu. Ležím v posteli pod peřinou a dělám, že tu nejsem. Jde mi to v té tmě docela dobře. Ale přece jenom i to zneviditelnění se mi začíná být dlouhé a tak přemýšlím, co bych. Vypadá to na zlatý hřeb programu každého dne, jdu mýt nádobí. Přes to cinkání plechových ešusů aspoň neslyším všechny ty podezřelé zvuky venku.

Začínám být nervózní. Venku je úplné ticho. Jenom maringotka vydává víc a víc zvuků, které budí dojem, že se chystá každou chvíli rozpadnout. Co je horší, podle mě už musí být dávno doba oběda a nikde nikdo. Co když na mě dneska zapomněli? Nebo je někdo přepadnul a zabil je? Snad nenastala světová apokalypsa! Třeba přiletěli nepřátelští mimozemšťané, možná zrovna takoví, jako z toho filmu, jak sežerou každého, kdo vydá nějaký zvuk. Jsem tady hodně potichu, ale radši budu ještě víc. Jeden nikdy neví! Kroky a následné ťukání. Nesou mi oběd! Sláva! Nezabili je! Nezapomněli na mě! Hele, dokonce sušenka! Život je skvělej!!

Tak a teď jsem na sebe pyšná! Celou dobu si tu říkám, že tohle udělám až za světla, ale najednou jsem měla tak silné pnutí jít do toho ještě teď, že nešlo odolat. Umyla jsem si vlasy! Celou dobu se vaně vyhýbám, nejnutnější mytí zvládám v umyvadle. Představa vytrvalého bubnování vody do plechové vany, kdy neslyším nic jiného (třeba že někdo otvírá dveře a jde dovnitř), pro mě teda lákavá nebyla vůbec. A nakonec jsem ten krok za moje bezpečí udělala. Kupodivu se během mé sluchové nepřítomnosti nic zvláštního nestalo, takže uff!

A na co se těším ven? Asi budu zase spokojenější se životem. Budu si víc vážit zdraví, nejen zraku. Těším se na ty barvy a na dort. Možná budu mít tendenci dohnat „ztracený“ čas, tak mi věci půjdou víc od ruky. Těším se na cestu vlakem domů a na rodinu.

Teda já mám buď tak naspáno z těch prvních dní nebo se tak těším na život venku, že vůbec nemůžu usnout. Poslední dvě noci jsem spíš prokoukala. Vlasy mám ještě trochu mokré, to se tu převaluju tak hodinu až dvě. Časový odhad už jsem ztratila dávno. Jdu si dát polívku od oběda, to se mi zase dlouho nepoštěstí jíst v takhle hluboké noci.

Něco venku chodí! A chodí to blízko. A nahlas! Všude okolo je tráva, ale tohle je sakra slyšet. Jde to kolem maringotky. Ať to není ten zombík ze včera!!

Tadááá!! Neděle ráno! Možná brzo ráno. V kolik kokrhají kohouti? Jednoho v dálce slyším. Každopádně prostě neděle a já dokonce na chvíli usnula. Ještě se dlouho válím. Mám dobrou náladu. Jaký bude ten první krok ven? Jak lehce se mi půjdou ty čtyři kilometry na nádraží? Jsem napnutá jak sáňky v létě! Moment! Už tu zase něco šramotí! Praskání dřeva mi nevadí, na lupající plechy jsem si zvykla, ale ten šramot. Zvlášť, když to šramotí na schodech před dveřma. Ono mi to snad ohlodává dveře! Co tak může okusovat dřevěné dveře? Myš? Jelen? Nebo…? Každopádně na záchod, který je hned v předsíňce za vstupními dveřmi, už teda nejdu, to je jasné! Chvíli ještě napjatě ležím a poslouchám a pak si jdu odvážně čistit zuby. Když ty zvuky neslyším, tak prostě nejsou, že jo.

Tak jo, je čas překonat další komfortní zónu. Aspoň ten čas do otevření rychleji uteče. Pár momentů přešlapuju, jestli jako fakt, ale tak co, je ráno, pár hodin do konce, jdu do toho! Teda přípravy kolem toho jsou jak na Vánoce. Nachystat židli do těsné blízkosti vany, na ni čisté oblečení, ručník, nastavit správnou teplotu, ať to všechno jde ráz na ráz a já zase brzo můžu napínat uši na to, co se kde šustne. A nakonec to šlo ráz na ráz. Pořádně se osprchovat zase nebyla taková věda, jak jsem si celou dobu představovala. Dobrý, další bod pro mě.

Jak na mě zapomněli, jak jsem během tmy vyhrabala z paměti, že paní, která mě svezla poslední půl kilometr k maringotce v Klášterci nad Orlicí jsem před dvěma lety viděla v Praze, jak jsem jela domů a jak jsem týden nespala… tak to zase příště 😊

Jak to ve tmě začalo, najdete tady.

Jak to skončilo, se dozvíte zde.