Martina To čekání je nekonečné. Už mám sbaleno, uklizeno, jsem oblečená, nachystaná, ale stále pro mě nikdo nepřichází. Přepočítala jsem si jednotlivá jídla tolikrát, že se snad opravdu nemůžu plést a je vážně neděle. To mě děsí. Že bych se přece jenom mýlila. Nebo na mě zapomněli? Byli jsme domluveni na devátou. Psala jsem i vzkaz, že mi ve dvanáct jede vlak, na nádraží to je skoro hodina cesty. A to bych si ještě ráda popovídala s průvodcem.
Tak. A jsem rozhodnutá!
Už mi to tady nic nepřináší, už je to vyloženě jen trápení a čekání na záchranu. Takže nic. Zapínám mobil. Očím nechávám jen úzkou štěrbinu, přece jenom počítám s tím, že první světlo bude rána. Netrpělivě čekám, než telefon naběhne. A překvapeně zjišťuju, že mi rozsvícený displej mobilu nic nedělá. Z čeho jsem ale málem odpadla… jedenáct pryč! No tak to potěš. Vlak odjede beze mě! Ne, že by to byl poslední vlak navždy, další jede za dvě hodiny a tím pádem se všemi přestupy a čekáním přijedu domů až v šest. No nevadí.
První mobilní světýlko jsem zvládla v pohodě, tak opatrně otevírám dveře ven. Aaaau! Tak tohle byla pořádná řacha! Zabouchnout dveře zpátky mi trvalo asi tak tři nanosekundy. Na polici jsou nachystané sluneční brýle, zjevně ne pro nic za nic. Okamžitě je beru a opatrně otevírám dveře znovu. S nasazenými brýlemi a pro jistotu i zavřenýma očima. Hned je to mnohem lepíš. Pomalu přivykám dennímu světlu a nemůžu se vynadívat, jak je to venku krásné. Nikde nikdo, naprosté ticho, teplo, slunce, stromy, hele, je tu i rybník. Čeho jsem se tak bála? Té pěkné trávy?
Na začátku jsem udělala zásadní chybu.
V zápalu nervozity a nadšení zhasnout jsem si vůbec neprohlédla okolí maringotky. A tak mi uniklo, že větve stromů sahají až na její stěny i střechu. Teď už se těm všem strašidelným zvukům tak nedivím. Radši bych se ale nedivila už o týden dřív, to je fakt.
Jak rychle jsem si zvykla na světlo, tak o to víc se mi po čase začaly úplně rozjíždět oči a skoro motat hlava. A to třeba i po hodině. Ještě ráda jsem si ty tmavé brýle nasadila zpět.
Co všechno mozek dokáže?
Během pobytu mě zaskočila ještě jedna věc. Než jsem před sedmi dny došla k maringotce, na závěrečné cestě lesem u mě zastavila paní v autě, jestli prý nechci zbytek cesty svézt. Proč ne, přece jen to je jedna z posledních lidí, se kterými mám možnost mluvit. Cesta už byla vcelku krátká, autem pár minut. Za tu dobu jsem stihla vyzvědět, že do areálu dotyčná jede vést jakýsi vícedenní kurz. Pak jsme se rozloučily, popřály si příjemné pobyty a bylo.
Jenže mi pořád vrtalo hlavou, jestli ji nemůžu odněkud znát. Dost jsem o tom přemýšlela, zařazovala ji do různých okruhů lidí, se kterými jsem se kdy setkala. A nic. A pak to jednou naskočilo. Před dvěma lety jsem byla v Praze na kurzu cvičení pánevního dna a ona tam byla účastnice stejně jako já. S dlouhými vlasy místo nynějšího mikáda. Jsem si úplně jistá.
Poté jsem doma gůglila, kdo vedl jaké kurzy v areálu maringotky v době mého pobytu a přes profil na FB jsem si moji domněnku následně potvrdila. Paní mi odepsala, že na pražském kurzu opravdu byla. Fakt by mě zajímalo, čeho všeho je mozek schopný, když dokáže vyškrábnout informaci, že tento obličej jsem před tolika měsíci už jednou viděla.
Jaké to bude doma?
Jaká asi bude první noc doma znovu ve své posteli? Budu si chtít nechat rozsvíceno? Jsem celá zvědavá.
Aha, tak už to vím. Noc nebyla žádná. Neusnula jsem. Fakt mám tak naspáno? Jestli budu teď míň unavená, tak ten přebytečný čas za spaní rozhodně budu umět využít. Zítra jdu do práce, tak snad neusnu tam.
Mám za sebou hodinu spánku. Za včerejšek nic. Poslední tři noci ve tmě taky nic moc. Celkový součet naspaných hodin je nevysoký. Ale první pracovní den je jeden velký šrumec, na únavu není čas. Ani další den, i když svoji spánkovou bilanci jsem navýšila jen nepatrně. V noci jsem chodila po bytě, četla si, uklízela… Lebedila jsem si, jak je to bezvadné, kolik teď budu mít času navíc. A pak se to zčistajasna přehodilo.
Vzpomněla jsem si na knížku Proč spíme, četla jsem ji před půl rokem. Vybavil se mi příběh muže, který nemohl usnout a nic nepomohlo. Doslova nic, protože za půl roku zemřel vyčerpáním. Najednou se mi udělalo zle. Hodně zle. Všichni si do tmy jezdí léčit spánkové poruchy a obtíže a já si je tam způsobím? Srdce mi buší, jsem úplně na nervy. Za šest měsíců se má narodit můj synovec a já se ani nedozvím, jak se bude jmenovat. Mám před sebou půl roku života, tak co mám ještě zvládnout zařídit, koho čím instruovat? Uklidňuje mě jistota, že manžel péči o děti s přehledem zvládne. Dobře, asi nebudou nosit barefoot boty a chodit každý měsíc do divadla, ale ve všem ostatním si poradí.
Konec srandy
Ráno už jsem příšerně nevyspalá. Cítím třes těla, přílivy horka, srdce mi chvílemi blázní tak, že přemýšlím, jestli nedostanu infarkt. Za posledních osm dní jsem spala asi osm hodin. Mám ale v zásobě ještě poslední trumf, na který vsázím. V pátek večer odjíždím na spaní do naší maringotky. Tam pokaždé spím jak dřevo. Beru si s sebou mladšího syna, přece jenom už nechci být sama. Čtu si, převaluju se, vědomě dýchám, hodiny utíkají a já pořád nic. Nad ránem se mi podařilo zabrat na krásné dvě hodiny. Lepší než nula hodin, ale čilá nejsem. Vyrážím tedy do lékárny pro první rady a případné prášky.
Bez předpisu samozřejmě nic nedostanu, tak odjíždím aspoň s bylinkovým čajem na spaní a bylinkovými tabletami. Doporučené množství je jedna dávka denně. V podvečer jsem ji u obojího překročila třikrát. Prostě jsem se sjela spacími bylinkami a ono to… fungovalo! Naštěstí! Nervózní už jsem byla dost.
Celý týdenní pobyt ve tmě, navíc s tímto neplánovaným dozvukem, byl opravdu silný zážitek. Vím, že bych do toho znovu nešla. Ne proto, že by to bylo strašné, že bych litovala ztraceného týdne nebo probdělých nocí. Jen si jsem jistá, že příště si to volno od rodiny, práce, života a všeho vyberu zase na něco jiného. Něco, co jsem ještě nezkusila. Už teď se na to moc těším!
Jak to ve tmě začalo, najdete tady.
Jak to pokračovalo, se dočtete zde.
