Martina První rok práce po šesti letech na mateřské byl takový… jiný, než jsem si ho představovala. Jonáš mé ranní odchody do školy a své odchody do školky nesl značně nelibě. Aspoň že ten Šimon už je ve školce tak zkušený. Po šesti týdnech ve škole jsme se s mými prvňáky přesunuli do onlajn výuky. Vstávala jsem ve čtvrt na pět, abych stihla školu, rodinu i svůj život. Pak jsem neprozřetelně prohlásila, že bych si přála delší volno, než jen jednodenní pololetní prázdniny. Takže vzápětí nastaly mé covidové prázdniny. No, prázdniny… tak zle mi ještě nikdy nebylo. Příště to přání lépe specifikuji. Další dlouhý onlajn s dětmi. A konečně červen. Měla jsem toho plné kecky. A tak jsem si šla na týden odpočinout do tmy a načerpat novou energii a nápady. Je to přesně půl roku. Nedá mi to a musím si znovu pročíst všechny své tmoucí zápisky a trochu si tu dobu připomenout.
Takže tma.
Velká. Úplná. Černá. Jestli mám zavřené nebo otevřené oči je úplně jedno. Vidím stejné nic. Takové nic jsem dlouho neviděla. Zhasnout ale bylo překvapivě snadné. Vybalila jsem, naposledy se za světla osprchovala, cinkla si na tibetskou mísu, která tu byla, a prostě zhasla. Rovnou si jdu lehnout, i když je teprve půl čtvrté. Předchozí dvě noci jsem z nervozity spala málo a teď ta tma k tomu si zalézt do postele přímo vybízí. Co taky dělat jiného?
Ležím. Ležím dlouho. A po té dlouhé době si řeknu, že se otočím na bok. Směju se nahlas. To bude týden. Dlouhý? Nudný? Strašidelný? Nabíjející? Neodvažuju se odpovědět.
Teprve chvíli před vstupem dovnitř jsem si uvědomila, že nebudu mít ponětí, co se děje u nás i ve světě. Za týden se může stát ledacos. Ale vlastně, jak nekoukám na televizi a zprávy taky spíš nečtu, tak v podstatě cokoliv se dozvím až v okamžiku, kdy mi to řekne Zdeněk. Tak dobrý, tenhle bod můžu přeskočit jako „nic se neděje“.
Ha! Za dveřmi na mě čeká první jídlo! Co bych si tak vlastně dala? Na co mám chuť? Mám vůbec na něco chuť? Hádám, že bude nějaký kuskus se zeleninou. Nic. Pořád ležím, asi nemám dost hlad, aby mě to motivovalo vstát. No, nemám ho vlastně vůbec, ale nakonec zvědavost vítězí. Hlavně tam bude čaj, voda, co tu teče, se vůbec nedá pít. Teda dala by, ale strašně mi smrdí. Pán říkal, že je dokonale pitná, ale ve svůj vlastní neprospěch jsem se mu rozhodla trochu nevěřit.
Ty jo, tak to je poctivý oběd. Jídlonosič o třech patrech, jablko a krabička s něčím. Lžíce a termoska. Jde se na to! S heslem Když to nejde silou, tak to půjde větší silou jsem se vpáčila do prvního patra. Voní to naprosto skvěle. Tipuju, že to bude polívka, tak nahmatám lžíci a jdu ochutnávat. Tak jo, nenabrala jsem nic, polívka to není. Odvážně se pouštím do zkoumání rukou. Co to je? Už teď je mi jasné, že jsem nic takového ještě nejedla. Cítím nějaký váleček? Čichám, kousnu. Šmarja, to je dobrý! Ať je to cokoliv. Po čase mi dojde, že to je nějaká smotaná placka plněná záhadnou směsí. Jako bych cítila bramborové kousky, ale ten zbytek…? Jdu se ponořit do druhého patra. Tedy doslova. Je to polívka. Vyndám z ní prsty a hledám odloženou lžíci. Ta mi tolik nejede, tak se vracím k válečům. S radostí jsem totiž zjistila, že tam je ještě jeden. V posledním patře je salát. No, salát. Ve skutečnosti to jsou různé listy, které bych se svojí přírodovědnou znalostí za světla nejspíš jednotně označila za plevel. Ale uznávám, že mají chuť, některé i docela výraznou a ostrou. Tak se pak musím zeptat, jestli jsem snědla kus akátu nebo jaké roští mi to podstrčili. Úplně si představuju „Co s tím? Mám to hodit na kompost?“ „Ne, dej to té ve tmě, ta to sní.“ Jo, snědla. A musím říct, že to bylo celkem dobré. Na závěr se dobývám do termosky. Nemůžu objevit princip otvírání a jsem zoufalá, já ten čaj fakt chci! Chvíli si představuju, jak jenom pootevřu dveře ven, abych zjistila, jak ta věc funguje, ale nakonec to není třeba, mám rozšroubováno. Čaj je horký, tak jo, hlavně ho na sebe nevylít. Hledám hrníček a nad dřezem nalívám. Pak si vzpomenu na onu záhadnou krabičku, tak hledám i ji. Otevřu ji a v ní je… domácí pečená sušenka. Sedím si na židli, v jedné ruce čaj, kterým jsem se zvládla neopařit, v druhé sušenka a nahlas si vydechnu To je pohoda!
Hodně prší. Hodně spím. Mám sny o psech, kamarádech, překvapil mě sen, že chci adoptovat dítě, holčičku, aspoň tříletou, abych mohla dál chodit do práce.
Pojem času jsem ztratila po druhém spaní. Maringotka není zvukotěsná, sem tam zaslechnu řezání dřeva nebo hlas, teď hádám, že je asi noc, ale co já vím. Cvičím obličejovou jógu a pozdravy slunci. Už včera jsem vymyslela, že příští rok konečně půjdu na tu Sněžku. Z domova pěšky. A předtím zkusím pěšky dojít aspoň do vedlejší vesnice, ať to trochu natrénuju.
Tak já jsem zmatená nejen v denní době, ale i ve dnech jako takových. S překvapením jsem si uvědomila, že už je středa (nejspíš) a ne úterý. No dobrý, to jsem za chvíli venku! I když úplně rychle to neutíká, to je pravda. Přesto ale zatím hodně věcí, které bych mohla dělat, ztroskotalo na tom, že se mi nechce. Jediné, co se mi chce pořád, je spát. Postel je taková moje jistota. Je tam teplo, nic na mě nemůže (radši si teda ani nepředstavuju, co by na mě mohlo). Hlad nemám vůbec, hodně piju. Často si čistím zuby. Mám pokus si nemazat a nečistit obličej, ani nemýt vlasy, tak jsem zvědavá, jak budu v neděli vypadat.
A jak jsem se sem vlastně dostala? Úplným omylem. Když jsem tmu dávala bráchovi před dvěma lety k narozeninám, tak jsem místo „Všechno nejlepší, já bych to nezvládla.“ omylem řekla „Si myslím, že bych to taky dala.“ A protože je to chytlavej syčák, tak se na mě loni zubil, že oplatky se pečou. Příště dostane kabelku!
Oči mám většinou zavřené, je to možná pohodlnější a taky si říkám, že se zavřenýma očima neuvidím halucinace. Ale teď u psaní je mám zrovna otevřené, ať vím, co píšu, že jo.
Řezání stromů.
Ven mě to zatím neláká vůbec, ani rozsvítit. Už dlouho čekám na oběd. Ne z hladu, ale z pocitu, že už musí přece být jeho čas.
Budím se po docela dlouhém a vydatném spánku, což mě vlastně dost překvapuje, že po všech těch předchozích dlouhých a vydatných spánkách můžu ještě takhle spát. Takže si tradičně čistím zuby, což teď dělám asi čtyřikrát denně. U toho si odbudu svých třicet dřepů, při kterých se ozývají příšerné zvuky z mých ztuhlých kloubů. Brácha ze mě bude mít radost, takového cvičení!
Kde to vlastně jsem? V hodně hlubokém lese. Maringotka je odemčená, vědomě jsem se musela rozhodnout, že se nebojím. Teda rozhodla jsem se dost? Občas trochu váhám. Bylo by hodně snadné nechat se při každém vrznutí či šelestu venku unést fantazií. Takže nic, to nepotřebuju. Jsou tu prý akorát kanci a ti neumí chodit po schodech, říkal pán. Prima, o strach míň.
Při úvodním povídání s průvodcem tmy jsme dvakrát narazili na to, že „To se mě za sedm let, co to tu provozujeme, ještě nikdo neptal.“ A přitom otázka, co budu dělat, když mi tam bude bzučet komár, je pomalu otázkou života a smrti, nechat se ukousat a nebo se udusit schovaná pod peřinou. Tak čemu se tak diví…
Dnešní oběd byl taky bezva. Po čichu jsem poznala rajčatovou polívku. A po chuti pohanku. Ještě byl nějaký quinoový nebo jakýkoliv podobný karbanátek a salát se zálivkou a opět jablko se sušenkou, nádhera!
Tolik spím a přece pořád zívám, zajímavý.
Po posledním spánku vůbec netuším, jestli je pět odpoledne a nebo hluboká noc. Zpomalily se mi myšlenky a neútočí na mě jedna přes druhou jako běžně. I pohyby se zpomalily. Někdy až tak moc, že se kolikrát přistihnu, jak se zastavím v půlce pohybu a prostě jsem. Než mi dojde, že jsem se chtěla vysmrkat. Nebo udělat culík. A tak dotáhnu tu velkou akci do konce.
Zase jsem spala, to mě ba. Těžko říct, jestli už je čtvrtek nebo ještě středa, co ale lze říct jistě, že u mě žádné samozkrášlující procesy nenastaly. Vlasy mám mastné jako za světla a obličej volá po krému. A až po cestě domů ukážu svoje vysušené nohy v krátkých šatech, ve kterých jsem přijela, tak že by se mnou spolucestující mužové chtěli zapřádat rozhovory, se rozhodně nemusím bát.
Když byl ve tmě brácha, tak chtěl cvičit. Nakonec prý udělal tři kliky. Víc se mu za celý týden nechtělo. Protože jsem duše soutěživá, byla jsem hodně motivovaná ho překonat. Dílo se zdařilo, čtyři kliky jsou na světě. Ráda bych řekla, že se mi také už další dělat nechtěly, pravda je ovšem taková, že při pátém kliku se mi podlomily ruce.
Tak a nastává část úlet! Mám za sebou první halucinaci. Tyrkysovou ruku, která mi něco podávala. Já si to fakt nevymyslela, ani jsem nespala! A ještě jakási kolečka, jak z kaleidoskopu, různě se promotávala a pak ujela cestou, jakoby tobogánem, kamsi nahoru pryč. Kupodivu vůbec nebylo strašidelné něco takového vidět. Jen absolutně nevím, jak si to vysvětlit a co to mělo znamenat. Ale dobrý, můžou přijít i další halucinace, už se nebojím.
Zřejmě je dopoledne, pořád tu řežou stromy. Hlad nemám ani trochu. Posnídala jsem zbylou pohanku s rozmačkaným banánem, který jsem si přivezla z domova a normálně bych ho už jedla nerada, protože byl po té cestě a době přece jenom dost unavený. Ale tady na něj naštěstí nebylo vidět. Přidala jsem pár svých oříšků a jak to bylo dobrý.
Už jsem za tu dobu tady docela dost snědla, ale na velký záchod si dojdu zřejmě až za světla. Nevypadá to, že by tady něco takového chtělo moje tělo zvládnout. Nádobí potmě umeju, ale tohle asi nedám.
Do tmy jsem šla proto, abych se trošku hecla a dokázala si, že nejsem žádná skleníková květinka. Taky abych zjistila, jaké to je chvíli nic nedělat (doma mám vždycky deset věcí, které bych potřebovala dělat najednou, známe to). A taky se trošku zklidnit, říct si, co vlastně od života chci, protože teď mám pocit, že chci všechno. Chodit do práce, která mě baví, zároveň odjet pryč a ukázat sobě i dětem svět. U toho tvořit učitelské materiály a do toho psát blog a knížky. Taky šít a číst a cvičit jógu a… takže momentálně to vypadá tak, že bych se teď nejraději sbalila a vyrazila zpracovávat všechny moje rozjeté projekty (hmm, asi už mám odpočinuto). V jasných barvách vidím, jak navazuju spolupráci se školou pro zrakově postižené děti, jak je žádám o dětské obrázky do mé budoucí knihy o pobytu ve tmě výměnou za příspěvek pro jejich školu z každé prodané knížky. Na pololetí si v duchu chystám žádost o zkrácení mého úvazku ve škole (prvouku klidně obětuju a bez tělocviku bych taky zvládla žít), abych stíhala obsluhu všech mých vysněných aktivit. Jestli mě ta černota tady měla zklidnit, tak se to zřejmě trochu nepovedlo. Ale právě jsem si vysvětlila mou halucinační ruku jako ruku pomocnou k tomu, abych to všechno zvládla.
Velká věc se podařila. Postaral se o to zelný nákyp! 😊
O tom jak „cvičím“, nespím a bojím se zombíků a mimozemšťanů, bude pokračování příště 😊
Jak to pokračovalo, se dočtete tady.
Jak to skončilo, se dozvíte zde.
