DEN 2
Ještě než jsem vyrazila, slíbila jsem si, že na sebe budu extrémně opatrná. Mám vyzkoušeno, že sama sebe umím přišít k šicímu stroji nebo si zlomit nohu doma na schodech. Sice jsem pak absolvovala ples i aquapark, než jsem si v pondělí došla pro sádru, ale do Krkonoš by se mi přece jenom šlo líp bez úrazu. Takže žádné lezení na posedy, aby se se mnou nějaký zbytečně nezřítil, žádné telefonování za chůze, abych nepřehlédla kořen nebo nepřeslechla auto, žádné zkoumání prázdných budov. Tím pádem skoro nuda. Postupně jsem však přidávala další nebezpečí, kterých se mám vyvarovat. Třeba jíst vosy na malinách. To mi trošku zatrnulo, když k tomu moc nechybělo. Nebo chytit klíště. Tím by můj výlet vzal za své. Zvládla jsem přijímačky na svoji vysněnou školu, vydržela jsem týden ve tmě, skočila padákem, ale vyndat klíště… To po mně nemůže nikdo chtít. Je zřejmé, že jsem se vdávala z lásky. Ale potřeba legitimně si k sobě připoutat nějakého dolovače klíšťat je ještě trošku zřejmější.
Cíl dnešního dne byla Lysá nad Labem. Za 29 kilometrů. Tak jdeme na to. Vplouvám do prvního lesa, možná spíš lesoparku. Často potkávám lecjaké běžce, pejskaře, rodiny s dětmi. Libuju si, jak je to príma se s někým občas pozdravit, zeptat se, povědět si. To jsem ovšem ještě netušila, že dnes to jsou víceméně poslední lidé až k Hrnčířským boudám, které během mého putování potkávám.
Mapa v mobilu mi ukazuje cestu přes koleje. Ale zbytečnou oklikou, proč jako? Prostě koleje přeběhnu i v místě, kde se to nejspíš nemá, než si zacházet takový kus cesty… Jak se ale blížím, je mi čím dál tím jasnější, že ta oklika bude nevyhnutelná. Koleje byly na velkém kamenném valu a vlaky tam frnkaly jeden za druhým rychlostí, se kterou bych se nechtěla měřit. Poslušně tedy sleduju šipku na displeji a jdu vyznačeným směrem, vedoucím k malému, ale bezpečnému podchodu. Musím uznat, že mapa měla pravdu.

Štráduju si to z jedné vesnice do druhé, čeká mě cesta na kraji pole. Pole by tu bylo. Jen ta cesta chybí. Pobíhám tu zmateně jak včela na louce po postřiku a nevím, co dál. Pole je plné vzrostlé kukuřice lemované vzrostlým křovím. Tam se prostě neprocpu. Za polem a křovím je sráz. A pod ním dálnice. Koukám na ni z mostu a myšlenku jít podél ní zavrhuju přesně za tři nanosekundy. To je šílený hluk. A ta rychlost! Když řídím, tak to zdaleka tak rychle nevypadá. Ovšem to by mohl být název kapitoly sám o sobě. „Když řídím.“ Za rychlost jsem dostala pokutu jednou v životě. Jela jsem padesátkou. Trošku teď váhám, jestli jsem to tehdy nepochopila špatně a pokuta to nebyla za jízdu příliš pomalou. Každopádně dávám novou šanci tomu poli. Třeba když tu kukuřici nějak šikovně obejdu… Jedna cesta tam ještě byla, i když trochu jiným směrem. Šanci vzdávám ve chvíli, kdy mě začíná honit kombajn. Jako vážně? I když je pravda, že v srpnu na nesklizeném poli to není zas tak nečekané překvapení. Řidič na mě kouká pohledem, který je na pomezí nechápavosti a pobavení, tak se mu gestem omlouvám a uznávám, že je čas najít ještě jinou možnost. Tady mapa pravdu prostě neměla.

To je tak krásný den, fakt! Jsem v Čelákovicích. Je tady parádní cyklostezka, škoda, že s sebou nemám brusle. A ten most přes řeku mě taky vyloženě zaujal. Snažím se o selfíčko s mostem. Není to jen tak vychytat správnou chvíli, kdy na něm budu sama, lidi se courají z obou stran. A jedna dvojice se z mostu nechce hnout vůbec. Co s vámi, holt budete se mnou v záběru. Nakonec jsem jim to ale odpustila. Když kolem nich procházím, slyším nadšené a zamilované „Ano, ano, ano!“ Tak jo, ráda jsem se s vámi vyfotila. Přeju vám šťastný společný život!

Pak už jsem bez problémů došla až do té vyhlížené Lysé. Několik posledních kilometrů mi společnost dělala malá muška, které jsem se nemohla za žádnou cenu zbavit. Máchala jsem kolem sebe rukama zběsile i ladně, ale nepomáhalo nic. Moucha mi dál kolem obličeje neúnavně předváděla salta a vruty jak Aleš Valenta, myslela jsem, že už mi zůstane navždy. Poté, co jsem si naivně myslela, že jí s krosnou na zádech třeba uteču, přišlo na řadu krajní řešení. Vytahuju svoji cestovní Chloé voňavku a pár dobře mířených střiků mě zachraňuje od propadu do šílenství.
A nakonec přišla ještě jedna radost před závěrem dnešní etapy. Po 45 km se mi podařilo seštelovat popruhy batohu tak, že už si připadám jako opravdová a zkušená turistka. Hned se mi jde nějak líp.

Během túry provádím sama se sebou takový experiment s jídlem. Vzhledem k tomu, že se momentálně neřídím naprosto ničím, tak snad poprvé v životě můžu jíst, kdy já mám hlad a na co mám opravdu chuť. Jako učitelka si ráno dám kafe, svačinu nestihnu, oběd ve 12:35, přičemž mám na výběr ze dvou jídel, ale ten výběr jsem udělala už několik týdnů zpět. Další svačinu a večeři představují různé zbytky čehokoliv nebo kombinace něčeho s něčím, hlavně, aby to bylo rychlé. Tak teď mám možnost se fakt zamyslet. Můžu jít do jakékoliv restaurace nebo vybírat z celého obchodu jen pro mě bez ohledu na to, zda to bude jíst i zbytek rodiny. U každé potraviny tak stojím a říkám si, mám na to opravdu chuť? A tak jsem v ruce držela majonézový coleslaw, rybí pepřenky, chvíli jsem koukala i na závitky v rosolu. To už jsem se sobě fakt smála. Nakonec jsem odcházela se syrečkem, chilli hummusem a pomerančovým džusem. Taky dobrý.
Nejlepší věc po sprše je rozvalit se do postele, obskládat se nakoupenou večeří a k tomu si pustit všechny ty tisíckrát ohrané kriminálky, které v podvečer v televizi běží. Míň dobré je u toho válení zjistit, že polštáře jsou tu sice krásně nadýchané, ale péřové, takže hned změnily místo svého působení. Ráno je z té koupelny zase pěkně vrátím. Skrz dveře snad žádné alergeny neproniknou. Před usnutím ještě kontroluju, kde na těle mám jaké šrámy. Obří puchýř na prstu už po prvním dnu chůze jsem skoro ani nečekala. Ale puchýř v puchýři po dni druhém mě překvapil úplně. Tak dobrou.
Pokud ještě nevíte, jak se stalo, že jsem vůbec vyrazila na takovou cestu, dozvíte se to tady. 🙂
[…] Druhý den výletu má své místo tady. […]