Martina DEN 3
Od začátku jsem věděla, že na cestu vyrazím sama. Po celém roce ve škole mi hlava bzučí víc než dost a teď s nikým fakt mluvit nechci. Z tohoto požadavku ovšem nejsou vyloučeni náhodní kolemjdoucí, s těmi si naopak povídám ráda. Stačí mi na to pár vět. Zpětně to hodnotím tak, že příště bych ty rozmluvy protáhla i na pár odstavců, ale v tuhle konkrétní dobu to nějak nebylo žádoucí. Opravdu jsem potřebovala být sama.
Další nesporná výhoda osamělého putování je také zjevná. Nemusím se s nikým domlouvat. Na ničem. Kde si dáme přestávku, kde si koupíme co k jídlu, jestli zajdeme ještě na tu vyhlídku, nebo už nebudeme plýtvat zbývající silou, jestli to vezmeme horší zkratkou, nebo si uděláme delší zacházku (ve výsledku o nic míň horší cestou). Je toho tolik, na co je vlastnictví jedné hlavy výhodnější, než jich mít k dispozici několik. Ale ty tomu, mami, rozumíš, proč jsem tě odmítla vzít s sebou, že jo…
Mám pocit, že mi okolnosti k mému rozhodnutí hodně nahrávají. Jsem zvyklá při ubytování v hotelu nejdříve zamířit na recepci, předat nachystanou občanku, vyzvednout si klíč nebo kartu od pokojových dveří… Při ubytování v Lysé mi přišel jen kód na mobil, který jsem zadala při vstupu do penzionu, následně i na displeji u dveří svého pokoje. Nikde ani živáčka nevidím, ale ani neslyším. Bych se vůbec nedivila, kdybych i tady byla ubytovaná úplně sama.
Nesla jsem si s sebou knížku „Nejšťastnější muž na světě“ od Eddieho Jaku, který přežil Osvětim a slíbil si, že se bude po zbytek života usmívat. Našla jsem ji v knihobudce a myslela, že mi akorát pokryje ten výletní týden. Tak jsem druhou noc odložila spaní a dočetla ji v půl druhé ráno. Nedala se zavřít, fakt jsem ji zhltla jedním dechem. A pak pořád čekala na vhodnou příležitost, komu bych ji cestou věnovala, nebo kde bych ji nechala. Až jsem ji nakonec úspěšně donesla až do cíle. Doufám, že mi díky ní vyrostl aspoň jeden sval navíc.
Ráno u snídaně jsem zase jediná. Jak jinak. Trochu se mi ulevilo, když mě přišla pozdravit a popřát dobrou chuť paní recepční (snad jsem její funkci odhadla správně). Snídaně mám hodně ráda. Nejdřív všechno pěkně okouknout, říct si, na co se ten den zrovna cítím a pak sníst i to, na co se necítím ani dneska, ani jindy. Ale odolejte tomu všemu, že jo. A to jsem ještě netušila, že ta nejlepší snídaně na mě teprve čeká.
Po všech ranních kafíčkách a jiných dobrotách jsem napěchovala krosnu, zabouchla dveře penzionu a šla prozkoumat zámecký park. Přišla jsem si tam jak princezna. Celý park jen pro mě. Nikde nikdo. To byla taková paráda. Po prozkoumání povinného selfíčka se z mého dojmu princezny zase vracím zpátky na zem. Uznávám, že ty vrásky u očí už začínají být spíš na královnu.
Opouštím Lysou a na rozloučenou se na mě z lesíka řítí psí obluda. Rychlost i váha od prvního pohledu svědčí v její prospěch. Už je ode mě na tři skoky, poslední mohutný odraz a… „Nebojte, on je hodnej!“, snaží se mě z dálky přesvědčit jeho páníček. To se mi teda ulevilo! Obluda je však zjevně kámoš. Na to, že se vidíme poprvé v životě, mi náklonnost dává najevo všemi psími možnostmi. Nakonec s omluvným pohledem vyndavám svoje předloktí z mazlíkovy tlamy, nechávám okapat obří slinty a každý hopsáme dál svou cestou. V Lysé nad Labem to bylo prima.
Dnes mám namířeno k Loučni. Počasí jedna báseň, kilometry mizí. Stejně tak ale zmizeli všichni lidé. Asi za to může to pracovní pondělí. Když jsem před sebou měla rozlehlý les, trošku jsem si před ním přešlápla, jestli tam opravdu jdu. Ale nedalo se nic dělat. Kdyby se aspoň to místo nejmenovalo Mordové rokle, ale třeba Vanilkové, hned bych tam šla s větší radostí. No, šla. Přiznávám, že místy skoro i běžím, jestli tomu mému unavenému pohybu s krosnou tak můžu říkat. Tady se mi zrovna moc nelíbí. Po předchozí psí zkušenosti si beru do rukou dva pěkné silné klacky a přesvědčuju sama sebe, že je přece mám pro pohodlnější chůzi. A radši ani nemyslím na to, kdo všechno se na mě může vyřítit tady. Co blázním? Vždyť je to jenom lesní cesta! Východ na prosluněné pole však vidím stejně ráda, jako kdyby tam stála cukrárna. A kdyby mi teď někdo nabídl panáka, tak bych asi byla rychlejší, než můj psí kamarád z Lysé.
Následující místa a krajiny jsou však krásné a ještě krásnější. Můj penzion stojí na břehu rybníka a já se nemůžu vynadívat. Na dívání mám naštěstí dost času, jelikož jsem dnešní výšlap vzala i díky Mordovým roklím svižným tempem a v cíli jsem už ve dvě odpoledne. Penzion s restaurací otevírá až v pět, což mě trochu zaskočilo, ale nedaleká vyřezávaná lavička si o rozvalení přímo říká. Nenechávám ji čekat. Obtelefonovávám všechny příbuzné a je mi skvěle.
Před pátou hodinou se ze zahradníka penzionu stává recepční a nakonec i číšník. Je to veselá kopa, ale uznávám, že v tomhle prostředí člověk jen těžko může mít špatnou náladu. Nakonec si jdu zalézt do přiděleného pokoje a nemůžu se dočkat sprchy. Na své zaprášené nohy i pod ponožkami koukám dost překvapeně. A taky pyšně. Sice jdu v růžových teniskách a bílé kšiltovce, ale cítím se jak ultramaratonci v marocké Sahaře na nejnáročnějším pěším závodě světa. Nebo si myslím, že bychom mohli mít podobné dojmy a zážitky. Aspoň trošku.
Můj dnešní pokojíček má téměř papírové stěny, vedlejším ubytovaným návštěvníkům rozumím každé slovo. Se zavíráním dveří do chodbičky se zjevně nepočítá, vzhledem k posteli, která stojí přímo před nimi. A závěsy… ty tu nejsou vůbec. Ještě že s těmi světovými stranami jsem na tom tak bledě, že nemusím být předem nervózní, zda mě ráno zbytečně brzo neprobudí sluneční paprsky. Preventivně vyrábím závěsy z ručníků, což ovšem nemá žádný efekt ani teď večer. Ale kdo by se těmi všemi maličkosti stresoval. Dnes se mi bude spát dobře.
Druhý den výletu má své místo tady.
A ten první je zde.
Ještě mi jich pár zbývá.
