Z BŘEŽAN PĚŠKY NA VRCH SNĚŽKY

Ostuda. Ve svém věku jsem nikdy nebyla na Sněžce. Až do loňských prázdnin. Já to teda podávám tak, že mě tam nikdy nikdo nevzal. A to už jsem to nějakou dobu měla ve svém „to do“ listu. Předloni už to vypadalo tak nadějně. Měli jsme hlídání pro děti i psa a manžel nakonec nedostal dovolenou. Tak nic.

A pak jsem byla na týdenním pobytu ve tmě a tam jsem to vymyslela jinak. Já na tu Sněžku půjdu stůj co stůj. Sama. Pěšky. Z domu. Nakonec jsem to vyšperkovala tak, že na závěrečnou etapu z Pece dorazí i všichni moji kluci. Psa výjimečně nepočítám, ten pojede na prázdniny k babičce.

Kupodivu mě s tím Zdeněk ani neposlal do háje. Jen se zeptal, jestli půjdu bosa, jinak se to prý nepočítá.

Prázdniny se blížily víc než rychle. Termín jsem měla vybraný dávno, zato cestu změněnou asi osmkrát. Kudy chci jít, co všechno chci vidět, kolik já, naprosto netrénovaná turistka, jsem vůbec schopná za den ujít? A kolik i další den? Zkusmo jsem došla s batůžkem z domu na chatu. A na prvním velkém rozcestí vyrazila přesně opačným směrem. Zjistila jsem to až v další vesnici. Když místo Sněžky uvidím Klínovec, tak vlastně nevadí, tam jsem taky nebyla. Cestu jsem si protáhla nejmíň o 6 km a další čtyři dny nemohla chodit. Takže jenom zdvojnásobím velikost a váhu batohu, přidám dalších 5 km (ideálně správným směrem), zopakuju to 8x za sebou a jsem tam. Jednoduchý.

**ZKUŠEBNÍ VÝŠLAP. TÍMHLE KŘOVÍM JSEM JÍT ASI NEMĚLA.**

V pátek odpoledne jsem se s klukama vrátila z jednoho pobytu, druhý den ráno mám jít. Zabaleno nemám nic, skoro ani vypráno, chybí mi poslední penzion (že budu spát na posteli a mít k dispozici sprchu, jsem měla ujasněné od začátku). Aspoň nemám čas o tom moc přemýšlet. Naštěstí je většina ubytování stejně už zaplacená, tak nemůžu couvnout. Zdeněk mi navíc zařizuje poslední vychytávky. „Chceš, aby se ti mapa natáčela nebo ukazovala pořád na sever? Ale jelikož nepoznáš, kde je sever, tak je ti to stejně k ničemu.“ No, ne že by neměl pravdu.

Vzhledem k mojí aktuální fyzičce je jasné, že můj náklad musí být skromný. Takže oblečení budu prát, jídlo si koupím cestou a knížku vyberu nějakou menší. Dvě lahve s vodou poslouží jako dostatečné závaží.

DEN 1

To jsem ani netušila, jak snadno se mi půjde. První část cesty samozřejmě znám. Další se šla krásně podle značek. Přece jenom jsem trochu turista. Ani jsem se neztratila. Procházela jsem částmi Prahy, kde jsem nikdy nebyla. Nejvíc si mě získala Trojmezní brána mezi Kolodějemi, Hájkem a Stupicemi. Dřevěná stavba na kopci, zatahující se mraky na ní, výhled do všech stran, hodně dobrý. A jaké bylo mé překvapení, když na mě z rohu historické mapy, která tam stála, koukala Sněžka. Tak jo, jdu tam!

Cestou jsem si ulovila i svačinu (a jak se později ukázalo, tak i večeři). Tolik ostružin jsem nesnědla za celý život, jako během tohoto týdne. Tady jsem si natrhala celou krabičku.

Procházela jsem jednotlivé vesnice i části Prahy, až se konečně ukázal Újezd. Na jednu stranu bych se radostí a úlevou skoro rozběhla, na stranu druhou už mi nohy samy začaly zpomalovat. Odpočítávala jsem ulice a o tři dřív, než byla ta moje, se objevil Lidl. A s ním velké dilema. Mám tam jít a tak se dobrovolně zdržet a přidat na váze batohu, a nebo se tam pak vrátit, až si odpočinu. Přičemž už mi rovnou bylo jasné, že dnes se fakt nikam nevracím. Snad bude v penzionu i restaurace.

A už vidím ceduli. Penzion a restaurace Petra. Život je fakt krásný!

Ve venkovním posezení je pěkně veselo, že by nějaká svatba? Na dveřích píšou Pro ubytování volejte. Tak volám. Za chvíli přijde paní s omluvou: „ My tu máme oslavu a nestihli jsme vám nachystat pokoj. Ale vy si tam stejně jen dáte věci a půjdete se projít, že jo?“

Jakmile jsem uviděla svůj pokoj, musela jsem se smát. Ještě předevčírem jsem se v Olomouci tísnila na čtyřech postelích v šesti lidech, protože jsme se s kamarádkou nějak upočítaly. A teď jsem sama na tři postele a gauč. S vysílením jsem se na něj svalila, hodila nohy na stůl a užívala si povznášející pocit první zdolané etapy.

Po sprše a notném odpočinku jsem se vydala za svojí večeří. Oslava v restauraci byla v plném proudu, odvážila jsem se ale i tak zeptat, zda by mi připravili nějaký salát. Nechtěla jsem být náročná. No, bohužel. V kuchyni chystají sto řízků, tak se jim můj salát fakt nehodí. Ať prý přijdu později. To už se mi znovu ale vstát nepodařilo. Vytáhla jsem svou krabičku ostružin a bylo po večeři.

V penzionu jsem byla snad jediná ubytovaná, tak jsem si mohla snídani domluvit podle svého. Řekla jsem si tedy na osmou. Jenže ona oslava se nejspíš dost protáhla (já spala jak dřevo), takže v osm všude zamčeno, jen vyskládaných sklenic hromada. Jídlo se mi tu tedy fakt povedlo. Nicméně majitelé byli tak příjemní lidé. Když je po půl hodině telefonem probudil nově příchozí zaměstnanec, rozespalá paní v županu mě mateřsky pochválila, jak jsem šikovná, že tu tak dlouho čekám. No zlobte se, že jo.