ROZDALI JSME TO

První pololetí máme za sebou. Už tradičně bylo hodně dobrodružné a drželo nás stále ve střehu, co se kdy změní. Nechyběly karantény, onlajn vysílání, testování, vlastní příbory v jídelně a všemožná další opatření. Dokonce i vysvědčení jsme si předávali až v únoru. Ale vše se nám podařilo zvládnout.

Kdo koho vlastně hodnotí?

Známkování mi moc nejde. Horkotěžko hledám hranici, kdy tak a kdy už onak. Když potřebuji, známku doplním vysvětlující nebo doporučující větou, ale to definitivní vysvědčení… Já se tak strašně nemohla rozhodnout. Tam mi školní systém neuzná žádné 1 – 2 nebo Vojto ještě procvič…, případně Lucinko, zaměř se na… A tak jsem na děti nachystala fintu.

Jak jsem byla nervózní z těch prvních dvojek, které by na vysvědčení měly být, a bála se, že místo veselého loučení budeme mít slzavé údolí, tak mě napadlo vytvořit dětem jejich vlastní Sebe-vysvědčení. A co byl jeho smysl? Děti měly v každém předmětu vybarvit pastelky s popisky jednotlivých znalostí tak vysoko, jak moc si myslí, že danou věc umí. A pak se samy ocenit známkou. Musím říct, že to vzaly zodpovědně a v naprosté většině případů si těch dvojek byly dobře vědomy. Zjevně jsem měla nervy zbytečně.

Ale jsou to jenom děti, kdo se má v pololetí hodnotit? Já bych přece také měla vědět, jak na tom jsem. Ať je to fér, že… A tak vzniklo Vysvědčení naruby. Tedy vysvědčení pro mě od dětí. A zdá se, že z předmětů „umí vysvětlit“ a „dává zábavné úkoly“ jsem také úplně nepropadla. Dokonce jsem dostala i několik hodnotných doplňujících vzkazů, které si beru k srdci. Třeba „Buďte přísnější a dávejte víc diktátů.“ :-))

Co bychom tak ještě zhodnotili

Takový přelomový okamžik jako pololetí se musí pěkně využít. Takže bilancujeme, co se nám za těch pět měsíců podařilo, na co jsme pyšní, s kým si ve třídě nejvíc rozumíme a co je naše výzva do dalšího půlroku. Je to bezva povídání. Ale je vidět, že děti už jsou jak na trní, ještě chvíli se snažím protahovat napětí, že uklidím to a tohle. A když prohlásím, že jsem zapomněla zapsat do třídnice, tak to už děti s křikem padají pod stůl :-))

Jde se na to

Z předchozích let jsem měla zkušenost, že jakmile dotyčný dostane své vysvědčení, tak už pak neposlouchá, porovnává své známky s okolím a začíná to být čím dál větší šrumec, že chudáci ti poslední už si to svoje jméno ani neužijí. A letos jsem udělala změnu a nechala se inspirovat jednou paní učitelkou. Poctivě seřazená vysvědčení podle abecedy jsem před dětmi zamíchala. A místo toho, abych vyvolávala podle jmen, jsem jednotlivce charakterizovala hádankou. Jací jsou, co mají rádi, v čem se letos překonali… Fungovalo to skvěle. Do posledního žáka měli všichni uši nastražené a tipovali, kdo je další na řadě.

Potom už jsme se opravdu  s veselou rozloučili a vydali se užít nejen pololetní prázdniny, ale i týden těch jarních, který nám hned následuje. Nádhera! Miluju to být učitelka! :-))

A jaké jsou vaše tipy k předávání vysvědčení? Co mají děti rády nebo co je baví? Už teď se těším na tu červnovou oslavu!


 

Doporučené články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *