Martina Na letošní dárek ke Dni matek jsem vážně pyšná. Teda co já, děti jsou!
Na podzim jsem byla na workshopu výroby šperku ze stříbra. Bylo to skvělé. Už jsem zkoušela vyrábět kde co, ale práce se stříbrem byla moje premiéra. Dozvěděla jsem se mnoho o výrobním postupu. Vůbec by mě nenapadlo, kolik kroků vede třeba k jednoduchému přívěsku. Tolik, že to zabralo celý den. Začátečnici. Každopádně dojem to ve mně zanechalo hluboký a výsledný náramek, který má pro mě velký význam, nesundám z ruky.
A s tímto zážitkem jsem jednou vešla do našeho místního šperkařství kvůli opravě a čištění mých prstýnků a řetízků. Dopadlo to tak, že jsme s paní prodavačkou semlely děti, školku, můj vyrobený náramek a odcházela jsem s tím, že uspořádáme společný vyráběcí workshop v naší třídě. Hned jsem měla jasno, co bude výsledkem tvoření. Byl sice teprve únor, ale dárek pro maminky k jejich květnovému svátku už se rýsoval.
Jediné, co mi bylo líto, že budu vyrábět s „cizími“ dětmi pro „cizí“ maminky, a přitom bych od svých vlastních dětí takový šperk také pyšně nosila. Nakonec to tradičně dopadlo zase trochu jinak.
V den D k nám dorazil pan Petr Polívka s jeho pomocnicí Pavlou. Děti seděly tiše jako pěny, vzrušení by se dalo krájet. Po úvodu každý dostal vlastní kousek včelího vosku a po důkladném promačkání se šlo na to. A děti do toho daly opravdu všechno. Z malé placičky začala vznikat všemožná srdíčka, andělíčci, klíček se zámkem, písmenka, …, každý přívěsek měl svůj příběh a své proč.
No a přece na ty děti nebudu jen tak koukat, že. Už předem jsem si vymyslela, že si zkusím vyrobit náušnice. Jen chvíli jsem přemýšlela, jak by měly vypadat. Nápad přišel vzápětí. Jedu si na vlně přijímání všemožných informací z různých oborů a ráda ty informace posílám zase dál. Takže si vyrobím satelit – parabolu. Úplně mě to nadchlo.
Pan šperkař nám dobře radil, že míň je víc. Radši jednodušší menší kousek než složité velké kreace. Člověku to nedá zkoušet komplikované tvary, ale nakonec ta nejobyčejnější myšlenka vypadala vážně nejlépe.
Takže jsem si vytvořila své dvě prohnuté placičky a pak do mě moje paní asistentka „kopla“. Tak si do nich otiskni palce tvých kluků. Myslela jsem, že se rozskočím. Naštěstí je jeden o patro níž a druhý přes zahradu. V tu chvíli mi nevadilo nic. Že je hodina, že musím ven. V běhu jsem zavolala na paní zástupkyni, že jsem za pět minut zpátky, ve třídě mám paní asistentku a že prostě musím.
Děti už taky dokončovaly své výrobky. A hned byly nedočkavé na výsledek. Šperkaři si totiž všechna veledíla odvezli do své dílny, kde nám potom jednotlivé kousky odlili do bronzu. A mně ten můj do zlata. Nedalo se nic dělat, bronz mi byl málo.
Dny plynuly a děti se na své šperky ptaly častěji, než kdy bude přestávka. Až nakonec pár dnů před očekávaným svátkem jsem je mohla rozdat. Z papíru jsme poskládali i dárkovou krabičku, přidali přáníčko s básničkou a… „Maminka plakala tak, že to nešlo zastavit.“
Takže asi dobrý 😊
Velmi děkujeme šperkařství Petr Polívka Design za realizaci celého workshopu. Stálo to za to! 😊
